Ze života vozíčkáře

2. září 2008 v 17:43 | Lenka Meisnerová
Jak i vozíčkář může zdolat zříceninu hradu Košumberk.
V této léčebně jsem byla loni již po šesté. Je zde velice klidné prostředí, které pomáhá léčit tělo i duši. Dlouhé procházky nádherným lesoparkem, kde je klid rušen pouhým šuměním listů staletých stromů, které vám náramně vyčistí mysl! Každoročně jsem tento park projela křížem krážem. O každém stromu i keři jsem si velmi pozorně přečetla jejich původ odkud pochází, jak je starý, no prostě vše, co se dalo o nich zjistit. Měla jsem prozkoumán celý park, až na jednu věc. Nedaleko léčebny se tyčí do daleka viditelná zřícenina hradu Košumberk. Mnohé jsem již o něm slyšela od chodících pacientů, kteří se tam bez problémů dostali a vyprávěli své nezapomenutelné zážitky. Já jen tiše záviděla a přemýšlela, jak se tam také dostat. Jednou takhle v sobotu, po dobrém obědě, kdy slunce pěkně hřálo, jsem se vydala cestou k hradu. Pod kopcem mě však došel dech, když jsem uviděla ten strmý kopec plný kamenů a kořenů, kde zdravý člověk má co dělat, aby si nezlomil nohu, natož vozíčkář! V tu chvíli jsem si řekla ,,Holka zlatá, to nezvládneš, honem se otoč a uháněj zpátky, bud´ ráda, že máš všechny kosti zdravé!" No a tak jsem skončila v místní cukrárně u poháru! Ale celou noc mně vrtalo hlavou, jak se tam dostat! Druhý den byla neděle, sluníčko opět krásně hřálo, stromy voněly a vál vlahý vánek. Počasí přímo vybízející k výletu, tak jsem se opět posilnila obědem a vydala se k hradu. Pod kopcem jsem se zastavila, prohlédla hrozivě vypadající terén. Ale zvědavost mi nedala pokoj! Několikrát jsem se hluboce nadechla, zařadila třetí rychlost na mém vozíku a rozjela se do kamenitého kopce. Vozík dokodrcal k prastaré bráně hradu. Jeden, ten lepší kopec byl sice zdolán, ale co mě za tou branou čekalo, bylo daleko horší! No to, co jsem viděla, hned tak nezapomenu! Ještě strmější kopec plný kamenů, drnů a výmolů po přívalových deštích, no prostě hrůza děs.,,Když mám zdolaný jeden kopec, přece to v půlce nevzdám!"Začala jsem tedy pomalu s hrůzou v očích stoupat do druhého kopce. Mé vyhýbání se kamenům nebo kořenům bylo však úplně zbytečné-nebylo se kam vyhnout! Tak jsem se po strastiplné cestě, která mě dala pořádně do těla konečně ocitla až na samém nádvoří hradu, celá utrmácená, zpocená, ale spokojená ze svého výkonu! Tedy na bývalém nádvořím. Nyní to byl plácek obklopený zbytky zřícenin hradu tyčících se k modré obloze. Ze zbytků hradeb na mě dýchla staletí, úplně jsem se přenesla do historické doby, kdy zde bojovali rytíři na koních a dámy se tu procházely v dlouhých šatech. Když jsem přestala snít, uchvátil mne nádherný pohled na celičký kraj. Městečko Luže s dominantním kostelíčkem v pozadí. Pohled na pasoucí se ovečky dole v podhradí a na probíhající žně. Když jsem se dost nabažila tím pohledem, posilněná opečeným párkem a limonádou, vydala jsem se cestou dolů. Ta byla ještě mnohem horší než nahoru, jelikož bylo vidět do čeho vlastně jedu a ta strašná hloubka! Když se vozík konečně dokodrcal na první nádvoří a já si naivně myslela, že si chvíli oddychnu, tak již na mě čekala paní kastelánka a prosila mě o fotku a zápis do místní kroniky. No má radost byla na bodě mrazu, protože jsem měla velice upocené vlasy a ruka se chvěla řízením vozíku. No ale co máte dělat , když je vám řečeno, že jste první a tedy jediný vozíčkář, který tuto trasu zatím zdolal! Začalo tedy fotografování a následný zápis do kroniky. Chvějící se rukou jsem se tedy pokusila o nějaký ten zápis. Za to jsem obdržela nějaké upomínkové předměty a čekala mě zpáteční cesta. Ale abych nemusela absolvovat tu strašnou cestu ještě jednou, poradila mně paní kastelánka jinou, ne tak strmou. Byla sice o něco delší, ale vedla nádherným údolím, které již začínalo dýchat podzimem. Na stromech dozrávaly plody, a listí se pomalu začalo zbarvovat. Jízda ubíhala klidně, zbýval mi i čas prohlédnout si nově opravené domky.
Po návratu do léčebny jsem rychle ze sebe smyla prach z velice náročné cesty, padla do postele a spala jak zabitá až do rána! Druhý den mi nikdo nemohl uvěřit, že jsem pokořila tento hrad, když jsem na vozíku. Až za pár dní, když viděli fotky,tak mě začali obdivovat.
Tento můj příběh dokazuje, že i když jste na vozíku, můžete hodně dokázat! A možná pomohou těm lidem, kteří se ocitli třeba právě nyní ze dne na den na invalidním vozíku, tak jako já před několika lety prožívají strach, nejistotu co bude dál.Velice dobře vím, jaký to je pocit, mám ještě v živé paměti ty výrazy lékařů nevědíc jak Vám říct, že s největší pravděpodobností nebudete chodit.. Je to opravdu velká rána a trvá velice dlouho, než se s tím člověk smíří!Ale chce to veselou mysl, a když k tomu máte ještě štěstí na dobré kamarády a přátelé, pak není co řešit!
S pozdravem
Meisnerová Lenka
Domov Svaté rodiny
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdenka "ren." Zdenka "ren." | 2. září 2008 v 20:49 | Reagovat

Lenko, máte můj hluboký obdiv. Přeju vám spoustu dalších úspěšně zdolaných "kopců".

2 Hanka Hanka | 3. září 2008 v 22:17 | Reagovat

Lenko, moc pěkný článek a samozřejmě hlavně výkon ... Člověka to táhne někam se podívat, to je pak hezký pocit. Jen pozor na vozík, aby se při takových krkolomných cestách neporouchal, slyšela jsem, že pak s opravou bývají potíže. Těším se na další psaní.

3 Lidka Lukáčová Lidka Lukáčová | E-mail | 14. října 2008 v 16:15 | Reagovat

Lenko,gratuluji k úžasnému výkonu! Tuto trasu jsem se pokusila zdolat se synem,když byl ještě v kočárku.Vzdali jsme to,neboť se silně ozval synkův pud sebezáchovy.Nyní se učíme jezdit s vozíčkem . Po zkušenostech s řízením tohoto vozidla,bych "adrenalinové trasy" raději obcházela. Přeji Vám hodně odvahy a spoustu krásných zážitků.

4 Helena* Helena* | E-mail | 23. listopadu 2008 v 8:27 | Reagovat

Vždycky, když budu chtít vzdát nějakou prkotinu, vzpomenu si na Vás. Je neuvěřitelné, jakou máte životní energii. Přeji Vám, aby se Vás držela celý život!

5 Zdenka Zdenka | Web | 9. prosince 2008 v 9:03 | Reagovat

Odvážný čin, to se musí nechat. Nemám tolik kuráže; čím jsem starší, stále se něčeho bojím. Když ta obava na mě zase příjde, přečtu si váš článek. Pevné zdravíčko a dobrý rozmar do dalších let, bojovnice   Leničko.

6 diky diky | Web | 18. prosince 2008 v 17:58 | Reagovat

Leni, gratuluju k výkonu. Dokud se moje sestra nezamilovala do kluka na vozíku, nikdy by mě nenapadlo, že rozdíl mezi vámi a námi je o něčem víc, než jen o tom vozíku. Postupem času jsem zjistila, že pohled nás "dvounohých" je hodně zkreslený. Můj švagr je ale podobný nezmar jako Ty, takže jsme s ním letos v létě absolvovali výlet na Moravu, s prohlídkou zámku, návštěvou sklípku ve sklepě, rotundy ve Znojmě a celodenní puťák po Vídni. Kde jsme se nemohli hnout, pomohl můj manžel nebo nějaký ochotný kolemjdoucí. Příští rok se chystáme na prohlídku relikviáře v Bečově.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama